Heliskiing, tedy lyžování, při kterém je jako dopravní prostředek využíván vrtulník, zná alespoň z doslechu většina z nás. Ovšem vyrazit na lyže vírníkem? A proč ne?! Nejlépe, když se i samotný vírník obuje do lyží.
Své první starty s vírníkem na sněhu jsem zkoušel už někdy před 9. lety, na posledních zbytcích bílé pokrývky ve Štípě u Zlína. Pak přišlo pár suchých zim a touha po gyroskiingu zůstala nenaplněná. S kamarádem, aktivním freeriderem jsme alespoň u skleničky přemýšleli nad přistáním na zasněžený hřeben fatranské Križné. Tehdy ale stávající varianta lyžového podvozku vírníku neumožňovala start z asfaltové dráhy letiště. No a kde v dnešní době najdete v zimě na letišti souvislou sněhovou pokrývku? Pokusil jsem se tehdy alespoň vyřešit brždění, ovládané z kabiny. Na rozdíl od běžných letadel s lyžovým podvozkem totiž vírník potřebuje při předrotaci zůstat zabržděný, zejména v horském terénu. Pár nocí jsem se přehazoval ze strany na stranu při představě, jak startuji kdesi ve slovenských horách a na krátké dráze nemám jak vírník jak zabrzdit. A sráz je s každou otáčkou vrtule blíž a blíž..
Po několika letech jsem myšlenku na zimní obojživelník oprášil a teprve před pár měsíci vznikla prototypová verze, která kombinovala standardní kolový podvozek se třemi upravenými snowboardy, opatřenými v zadní části skluznice zapuštěnými kolečky. Testovali jsme to na kombinovaném asfaltovém povrchu v Přerově (LKPO) a na zasněžené dráze ve Slezské Hartě (LKHART), a ono to fungovalo!
Na podzim jsme si zaskočili s kamarádem Matúšem na pár dní na zkušenou do francouzských Alp, s cílem s navštívit několik proslavených horských altiportů a prohlédnout si alespoň ze vzduchu několik méně frekventovaných přistávaček. Matúš je skvělý parťák a velký srdcař, který se dokáže zapálit pro nové cestovatelské projekty. No a lyžování mu taky není cizí. Strávili jsme víkend na přerovském letišti úpravou dalších třech snowboardů, které by měly posloužit jako zimní podvozek jeho vírníku. Řezali jsme a vrtali, dokud nebylo vše hotovo. Co na tom, že byl květen a po sněhu dávno ani památky. Za bílou pokrývkou si přece můžeme zaletět, třeba zrovna do francouzských Alp, které jsme na podzim prozkoumali.
Zimní snowboardový podvozek pro vírníky i vypůjčená skialpinistická vybavení jsme k vlastnímu překvapení dokázali narvat do kabiny obou vírníků, včetně přídavných nádrží, na místo pasažéra, a čekali na předpověď, která by slibovala alespoň čtyři hezké dny na cestu a pobyt na místě. Čekat jsme nemuseli dlouho a na cestu jsme nakonec vyrazily vírníky tři. V tom třetím s námi letěl pilot Mirek s kameramanem Jardou, protože tahle cesta slibovala velké dobrodružství, které bude stát za natočení. Koneckonců tu několikadenní cestu bereme všichni i jako trénink na kvůli pandemii stále odkládanou cestu do Norska.
,,Kluci, od čtvrtka do soboty bude ve Francii hezky …” volám všem v pondělí. Sešli jsme se po obědě na přerovském letišti, zbytek dne věnovali nějakým drobným dodělávkám a se svítáním v zádech vyrazili směr Albertville. Tohle město jsme si zvolili za dočasnou základnu, protože se zde dá v době omezených služeb ubytovat, benzínka je hned za rohem a do hor, co by kamenem dohodil. Cestou jsme si prohlédli alespoň ze vzduchu některé z altiportů, na které bychom v příštích dnech rádi přistáli.
Hned druhý den ráno jsme na albertvillském letišti potkali několik pilotů, kteří se chystali s letadly, opatřenými lyžemi odletět do okolních hor. Měli kanadské zatahovací lyže (po startu z asfaltu elektricky sjedou pod kola), znali všechny okolní altiporty a rádi se s námi o své zkušenosti podělili. Jejich cíl, LF3824 Glacier de la Barbaratre, byl ale pro nás kvůli svému sklonu nedostupný. Aktuální sněhové podmínky na dalších plochách sice neznali, ale poslední dva týdny byly prý velmi vydatné na srážky a ve výšce nad 2000 m připadlo hodně nového sněhu. A počasí se rýsovalo naprosto ideální. Někteří tvrdí, že si letové počasí vozím vždy s sebou. Že to funguje i na sníh jsem ale dodnes netušil. Z toho, co nás čeká, ale máme velký respekt, takže jsme celý pátek vyhradili nízným průletům nad potencionálními plochami, na které by šlo další den s lyžemi přistávat. Dnes tedy lyže zůstaly ještě na letišti a prohlídku zasněžených ploch jsme si zpestřili přistáním na čtyřech nejznámějších horských letištích, od Alpe d’Huez po Courchevel.
Bezvětrných dnů, jako je ten dnešní, tady mnoho v roce není a tak motory Rotax 915 hravě katapultují naše Calidusy do výše pěti a půl kilometrů nad vrchol Mont Blancu. Po dvou pokusech s vírníkem a jedním s paramotorem v minulosti tak konečně kroužím nad vrcholem nejvyšší evropské hory, odkud na mě mávají dva horolezci. Když jsme se té úžasné podívané nabažili, přistáli jsme pro lepší seznámení se s terénem postupně v Megève (LFMG), L’Alpe d’Huez (LFHU) , Courchevelu (LFLJ) a Meribellu (LFKX). Nízkým průletem jsme však okoukli ještě dalších 17 horských letišť, zejména v masivu Mont blanc, na ledovcích le Grande Motte a Grande Casse, prohlídli jsme si ale i Val D’Isere, Val Thoran a Tři údolí. Strávili jsme přitom téměř pět hodin plných pozitivní energie ve výškách nad 2 kilometry, s nádhernými výhledy na velkou část francouzských, švýcarských a italských Alp.
Do hotelu v olympijském Albertville už jsme z tamního letiště zamířili s elektrickým pohonem kol našich vírníků po silnici. Na těch deseti kilometrech trasy snad nebyl jediný člověk, kterého by ty zvláštní stroje, jedoucí po silnici nechaly chladným. Francouze naše průjezdy městem zjevně baví, mávají, fotí si nás a pouští se s náma do řeči, kdekoliv zastavíme. Dotazy bývají různé, od obyčejných až po opravdu odborné. Někteří dokonce za námi přijeli až na letiště. Albetrvillské dráze šéfuje nesmírně sympatických a vstřícný správce, který díky své britské manželce mluví dokonalou angličtinou. Bránu na letiště si otevíráme prostřednictvím kódu, který si Matúš pamatuje ještě z poslední návštěvy. Je tady celkem velký provoz, ale všichni zdejší piloti jsou velmi vstřícní srdcaři. Zastavil se za náma na kus řeči i viceprezident FFPLUM Louis Collardeau, prý abychom pozdravovali viceprezidenta LAA Honzu Fridricha. Přiletěl sem promrzlý s motorovým rogalem přímo z Mt. Blancu a na rady nebyl skoupý. Vypadlo z něj mnoho užitečných informací o specifikách horského letání, o pilotních postupech a o zdejších plochách. Vyměnili jsme si kontakty a pozvali Louise na návštěvu k nám.
Plán na následující den byl tak jasný. Nasadit lyže a přistát postupně na čtyřech zasněžených altiportech, vytáhnout z kabiny skialpy, projít se po okolí a trochu si zalyžovat. Nezbylo, než si trochu přivstat a já byl mrzutý, že jsem se tak připravil o pravidelný kondiční běh kolem řeky Issery. První volba padla na plochu v sevřeném údolí pod Mont Blancem, LF7425 Glacier du Tacul. Další tři plochy nás čekají nad Val d’Isère, kde na nejvýše položené LF7324 Glacier de la Grande Motte leží upravené sjezdovky a pár lidí, ochotných šlapat do kopce pěšky, tam včera lyžovalo. Byli jsme upozornění, že na přistání je potřeba, aby svítilo slunce. Obzvlášť pod skalními jehlami u ledovce Tacul se prý dost blbě odhaduje výška. No a dnes jako na potvoru pod mrakem. Dvakrát jsem tedy prolétl nad ledovcem v místě předpokládaného místa přistání, nadechl se a šel na věc. Mám už něco za sebou a vírník s malou pádovkou tohle přece musí zvládnout. Od nějakých deseti metrů výšky nad sněhem jsem ale viděl kulové, horizont i plocha se slili v jednolitou bílou mlhovinu. Natáhl jsem tedy přistání na plynu na 40 km/h a čekal dotek lyžového podvozku o sníh. Přesto mě tvrdé dosednutí překvapilo tak, že jsem si málem ukousl jazyk. Vírník poskočil a najednou jsem stál. Sníh byl sice trochu mokrý, ale zdál se pevný, lyže se nezdají zabořené a hlavně vírník nikam samospádem neujíždí. Do vysílačky jsem tak Matúšovi potvrdil, že je všechno v pořádku a upozornil ho na nelehký odhad výšky v posledních metrech. Vylezl jsem ven, abych natočil jeho přistání. Sice s tím taky trochu praštil, ale proti mému přistání to bylo jako do skok do peřin. Rozhodli jsme se, že se projdeme na lyžích po ledovci, ale nejprve zkusím alespoň jeden start s opětovným přistáním. Překvapilo nás, jak obtížné bylo otočit vírník ručně zpět z kopce. Bez lyží jsme se při tom bořili do sněhu až nad kolena. Zasněžená mírně klesající dlouhá plocha ledovce před náma vypadala nadějně, to dáme jako malinu. Předrotoval jsem na 300 a dal plný plyn. Kupodivu to nijak výrazně nezrychlovalo a otáčky naopak začaly klesat. Po nějakých třech stech metrech a dvou nesmělých nadzvednutích přední lyže zůstávám ke svému rozčarování stát. Co jsem sakra udělal blbě? Měl jsem to víc rozjet, nebo víc přitáhnout? Na těchto lyžích už jsem doma zkoušel různé druhy sněhu a vždycky jsem to nakonec do vzduchu dostal. Jo, jo, těžko u nás nasimuluješ několik metrů čerstvě napadaného, ještě nesedlého a navíc mokrého sněhu, jaký leží tady. No nic, musíme zabojovat! Naši snahu hatí hned několik faktorů, vysoká nadmořská výška, vítr do zad cca 2-4 m/s, a hlavně mokrý, bořící se sníh. Účinky něčeho z toho budeme muset zmírnit. Ovšem jak? Nejprve jsme ručně otočili opět do kopce. Ten krám snad váží tunu! Vzpomněl jsem si při tom lopotění, jak jsem si kdysi ve Finsku půjčil sněžný skútr a vydal se na něm po zasněžených zamrzlých jezerech. Rada, kterou jsem si vzápětí mohl vyzkoušet na vlastní kůži zněla: „Pokud zapadneš, jediná cesta zpět je jet vlastní stopou.“ To tady bude nejspíše platit také. Francouský sníh přece není jiný, než ten finský! Na plný plyn jsem však nedojel zpátky ani na začátek vlastní stopy a v půlce dráhy už se vařila voda. Ok, otočíme to tedy zase dolů z kopce a Maťův virnik postavíme asi 50 metrů výše, nad můj. Vypadá to, že jediná složka, kterou alespoň trochu dokážeme ovlivnit, je bořící se sníh. Dvě hodiny tedy jako mravenečci lyžema ušlapáváme svah před sebou. Trénink ze sjezdovek z dob předrevolučních se nám nyní pěkně hodí. My jsme s kamarády vždy dvakrát denně ( před pauzou na oběd a na závěr lyžování) rozšlapávali muldy na Léskové, Maťo zase v Čičmanech.
V tom se ozval rachot! Slunce uvolnilo kameny z nedaleké skalní stěny, které s rachotem padají do údolí. Podobná scéna se opakuje každou chvilku. Na ledovec, na kterém stojíme padají kameny nebo malé sněhové laviny a hory začínají ukazovat zuby. Po dalších dvou hodinách ušlapávání startovačky jsme usoudili, že dokonalejší to být už nemůže. Jdu to tedy znovu zkusit. Technika rozjezdu opět na rychlost. Kupodivu opět končím na stejném místě. Nevadí, zkusím to znovu a lépe! Po dalších třech hodinách dřiny před náma zůstala 350 metrů dlouhá upravená plochu a já jsem poprvé za celou dobu rád, že jsem ráno nebyl běhat. Po šesti hodinách šlapání sněhu to jdu zkusit ještě jednou. Tentokrát dám nejvíce otáček rotoru. Na tabletu na palubovce jsem si zapnul velký tachometr, abych kromě otáček motoru viděl i vzrůstající rychlost. Ta však kupodivu rozjezdem vzrostla na maximálních 35 km/h, což je na start v téhle nadmořské výšce přece jen dost málo. Je jasné, že odsud neodletíme. Blíží se večer a ten nás tady zastihnou nesmí. Vírníky tedy zůstanou tam kde jsou a my si konečně užijeme skialpy jinak, než na pouhé udusávání sněhu. Do civilizace je to přece jen kus cesty a dokud to půjde po sněhu na lyžích, bude to méně bolet.
Cestou do údolí přemýšlíme, jak tuhle prekérní situaci řešit. Napadají nás různé věci, včetně dost bizarních konstrukcí. Co kdybychom koupili největší sehnatelné snowboardy a nějak je přišroubovali k těm stávajícím? Nebo by možná stačilo jen vyfouknout kola. Přece jenom čouhají ven pod skluznice a brzdí! Nebo bychom mohli zítra sehnat co nejvíce kolemjedoucích skialpinistů, aby nám pomohli udusávat sníh! A co vrtulník? Ten přece hravě unese v podvěsu nějakých 350kg těžký vírník! To je ono! Sice to bude stát dardu, ale je to zaručeně nejrychlejší a nejspolehlivější metoda!
Cesta dolů na lyžích nebyla nic moc. Kromě několika kluzkých ledových ploten to prostě nejelo pořádně ani na lyžích. Téměř neustále jsme se museli odrážet hůlkama, abychom se vůbec nějak posouvali vpřed. Ta představa vrtulníku začínala mít čím dále tím jasnější kontury. Po dvou kilometrech jízdy na lyžích sníh skončil. Kdysi mohutný ledovec Mer de Glace („Ledové moře“) posledních třicet let doslova mizí před očima. Vznikl spojením ledovců Tacul ( kde jsme přistáli ) a ledovce de Leschaux a dříve dosahoval až dolů, do Chamonix. Dnes končí více než 5 kilometrů před koncem údolí. A pět kilometrů v tomhle terénu po celodenním lopotění se s vírníky je jako cesta do vesmíru. Nezbývá, než vzít lyže na ramena a další hodinu pochodovat kamenným polem k jeskyni Grote de Glace. Ta je pro veřejnost ještě zavřená a lanovka, která ji spojuje s první civilizací, bohužel taky. Nahoru, na skálu, kde končí zubačka Montenvers Railway tak musíme pěšky. Je to jako cesta do nebe, stále vzhůru, po nekonečném množství schodů. Pravidelný středeční běžecký trénink „Schody pro hezké nohy“ mi teď po 10 hodinách dřiny připadá jako úplně zbytečná aktivita. Aby mi čas trochu utekl, jal jsem se schody počítat. Bylo jich rovných 1020. Na vrcholu nebeského schodiště čekala odměna v podobě otevřené horské chaty Refuge du Montenvers. Pivo do nás spadlo stejným forfem, jak následující gin s tonikem a sýrové fondue, snad nejlepší, jaké jsem kdy jedl. Po té námaze by mi ale chutnalo snad cokoliv. Máme štěstí, mají jeden volný pokoj, i když se v něm zrovna provádí nějaké stavební úpravy. Naposledy v něm prý spal loni v říjnu francouzský prezident Emmanuel Macron.
Zpráva z tisku: Vlak Montenvers obnoví dopravu od rána 29. května, lanovka a ledová jeskyně budou znovu otevřeny od 5. června 2021. Vypadá to, že se vše začíná opět obracet v dobré. Sice jsme ty ukrutné schody pod lanovkou dnes museli vyšlápnout, ale pěšky do Chamonix ráno už nemusíme. Dnes je totiž právě 29.5. Do postele jsme spadli jako podťatí a ve chvilce ztratili vědomí. Kdo ví, možná se nám zdálo o prvopřistání českých (a slovenských) vírníkářů na lyžích na ledovci, o náročné tůře (díky Bobe za kondiční přípravu, bez ní bych umřel vyčerpáním už dole pod schody), o sluncem spáleném krku a obličeji (Jano vím, že se mám mazat, ale krém mám v Albertville v batohu, aby se neztratil). Je ráno a připravuje se záchranná akce. Jarda s Mirkem nám včera s pomocí Bernarda (správce letiště v Albertville) sehnali vrtulník ve firmě Savoie Hélicoptères, která leží pouhých 7 minut letu od našich vírníků. Cena svozu vírníků vrtulníkem do údolí je paradoxně menší, než nabízený transport na korbě kamionu na 40 kilometrů vzdálené letiště Megève. Ještě že máme ty gyromotiony a kamion nepotřebujeme! První ranní zubačkou jsme sjeli dolů do Chamonix a odsud taxíkem do 52 kilometrů vzdáleného městečka Mantaz, kde sídlí vrtulníkáři. Mají nádherný nový hangár, ve kterém se ukrývá 9 vrtulníků. Z toho je hned 6 Eurocopterů AS 350 B3 (přezdívané Veverka). Je to nesmírně výkonný stroj, který unese 1300 kg a je to zároveň vůbec první typ vrtulníku, který kdy přistál na vrcholu Mount Everestu. Tedy pokud se to zavisení s krátkým dotykem lyžin dá přistáním nazvat. Ředitel firmy Silvain je pilot ale i motorkář, který jedl dokonce i slavnou Rallye Dakar. Pozval nás k sobě domů na oběd a s Matúšem okamžitě našli spoustu známých míst, která navštívili při svých závodech. Když došly názvy míst, začali si ukazovat jizvy zranění, která za své životy nasbírali. Když jsem je chvíli pozoroval, došlo mi, že jsem vlastně rád, že jsem povoláním jenom pilot.
Jde se na věc. Mě posadili do helikoptéry a Matúš bude čekat na parkovišti v Chamonix, kde by měl vrtulník oba vírníky složit. Na palubu přisedá ještě povinný záchranář, kvůli pohybu na ledovci. Cestou z chlapů tahám informace a překvapuje mě, že ve Francii není dovolený heliskiing. Dokonce není možné přistání helikoptérou mimo heliporty ve výšce nad 1600 metrů. Pilot vrtulníků má pár zkušeností se svážením plachťáků a letadel po nechtěném přistání v horách, ale vírník je pro všechny premiéra. Mě, záchranáře a navigátora s vázacím vybavením vysadil pilot jen pár metrů od našich strojů a než vše připravíme, odletěl přistát na nedaleký heliport u chaty Refuge de Reguin. Záchranář 2,5 metrovou tyčí měří vrstvu sněhu a dna nedosáhne. Vrstvu toho nového, který napadl na ledovci za poslední dva týdny odhaduje na nejméně tři metry. Ten sníh ještě neslehl a nepřimrznul, bude na to potřebovat asi tak dva týdny. Tyhle specifické podmínky se tak staly pastí pro nás i pro naše stroje. Tentokrát vyhrála příroda. Když jsme přichystali úvaz, Veverka hravě zvedla první Calidus a zmizela s ním v údolí. Za krátkou chvíli byla zpět s prázdným lanem a já už se viděl, jak v Chamonix sundáme lyžový podvozek, dojedeme nějakých dvacet kilometrů na improvizovanou startovačku a odletíme zpět do Albertville. Stará lidová moudrost však říká, že člověk nemá chválit den před večerem. Když jsme totiž přistáli s vrtulníkem v Chamonix, něco se mi na našich vírnících na první pohled nezdálo. Trvalo jen zlomek vteřiny, než mi došlo, že oba stroje mají po svozu vrtulníkem ohnutý přední list rotoru. Přestože byl let v podvěsu krátký a pilot letěl pomalu, došlo vlivem proudu vzduchu shora k poškození. Tak s tímhle dnes zjevně neodletíme! Aby toho nebylo málo, přijela si nás zkontrolovat policie. Naštěstí si vystačili s doklady a s doporučením, abychom v žádném případě nenajížděli na dálnici a nejeli na vrtuli. Do soumraku zbývají dvě hodiny a na vrtulníkovou základnu v Mantrazu, kde můžeme vírníky uschovat, než najdeme řešení, je to rovných 52 kilometrů klikatou horskou silnicí, která vede přes lesy a vesnice. Baterie elektrického pohonu kol máme nabité a jako bonus jsme si půjčili i baterii z Mirkova éra. Cestou na nás lidé opět mávají a fotí si naši jízdu s pochroumanými stroji. Na chvíli se na nebi objevil i policejní vrtulník, nejspíše, aby se přesvědčili, že opravdu nenajedeme na dálnici. V Mantrazu padl nový rekort. Matúš sem totiž dojel na jedinou baterii, celých 52 kilometrů. Laboratorně jsme měli otestováno 40 km, takže nás tenhle výkon příjemně překvapil. Tím spíše, v jak členitém terénu to bylo.
Přišel čas řešit nepříjemnou stránku vyprošťování. I když se kluci snažili, přece jen způsobili na vírnících škodu. A tu by měla nahradit pojistka, kterou na tuto akci uzavřeli. Doposud vstřícné jednání vrtulníkářské firmy (jsme zákazníci a platíme) se jako mávnutím čarovného proutku změnilo v chlad a odměřenost. Zástupci firmy se tváří, jako bychom s pojišťovnou měli vyjednávat sami. Jenže přepravu pojistili oni, sami se však k ničemu nemají. Nikdo nám není schopen ani říct, kdy a zda vůbec se objeví likvidátor pojišťovny a jestli vůbec pojistnou událost oznámili. Najednou na nás nemá nikdo čas a se šéfem se loučíme chladně jen po telefonu. Musíme si nějak poradit sami, abychom tady netrčeli kdoví kolik dní. Zavolal jsem do Přerova a Matúšův syn vyrazil na cestu s vozíkem, s naloženými novými rotory. Nafotili jsme poškozené rotory, odmontovali je a nechali v hangáru pro pojišťovnu. Není přece nejmenší důvod s nimi nechávat hned celý vírník, když tomu se nic nestalo. Z hangáru nás ale brzy vypakovali a my museli k montáži nových vírníků vzít zavděk několika popelnicemi na nedalekém parkovišti. Stihli jsme to tak tak, už za šera a s prvními kapkami přicházející bouřky. Nezbyde, než přespat a o start se pokusit až ráno.
Přestože jsme měli poslední dny štěstí na počasí, v den návratu domů se zatáhlo a vrcholy hor mizely v mracích a dešti. Přeskočit mezi mraky přes hory do Itálie nebylo nic jednoduchého, ale každá podobná zkušenost posouvá vnímavého člověka vpřed. Koneckonců jsem po stejné trase už párkrát letěl a umím si tak představit, co mě čeká v dalším údolí, do kterého zatím ještě nevidím. Nad Dolomity už nám do zad svítí slunce a od poslední tankovačky v italském Rivoli di Osoppo letíme raději už podle letového plánku podaného v aplikaci Skydemon, pěkně s větrem do zad. Někde u Znojma Mirek zahlásil, že podle palivoměru nepozná, kolik mu zbývá benzínu. Oba ho s Matúšem uklidňujeme, že do Přerova to vyjde. Nevyšlo. Necelou minutu letu od cíle Mirek s Jardou sedli na polňačku vedle cesty a zbytek cesty museli dojet po silnici, vysmátí od ucha k uchu. Všichni jsme se shodli na tom, že to i přes nečekané problémy byl skvělý výlet. A dost možná právě proto. Jen ledovou tříšť si při vzpomínce na konzistenci sněhu na ledovci pod Mt. Blancem asi nějaký čas nedám.
Ready to Go. Před sebou čtyři altiporty a hezké počasí. 
Po přistání na altiportu Glacier de Tacul. Tady se ještě usmíváme na celé kolo. Matúš ještě netuší, jakým způsobem se odsud budeme dostávat. 
Vírník se veze pod vrtulníkem, tak to tu ještě nebylo… 
Altiport Courchevel LFLJ, 2006 metrů nad mořem. 
L’Alpe d’Huez (LFHU) pohled při průletu okolo. 
Přelet do Francie a trochu zamračené výhledy na Alp. 
Matúš vedle mě stoupá nad Mont Blanc. Krásně nám to frčí nahoru i ve výšce nad 5000 metrů. 
Pohled na vrcholek Mont Blancu. Dnes, ačkoliv je hezky a bezvětří, jsou na vrcholu pouze dva ojedinělí horolezci. 
9. Tak toto je pro mě už klasika, ketrá se ale stejně neomrzí. Courchevelu (LFLJ) 5240 metrů dlouhý asfalt ve výšce 2006 metrů s opravdu hezkým sklonem dráhy. 
Courchevelu (LFLJ). Tady jsem jednou přistával z kopce a nyní nám stačí na přistání i vzlet jen horní plošina dráhy. 
L’Alpe d’Huez (LFHU). 
Nádherné počasí a úžasná startovačka, nad kterou jsem už několikrát letěl a konečně tedy i přistál. L’Alpe d’Huez (LFHU). 
Na letišti Megève (LFMG) je krásně. Už nám chybí jen otevřená restaurace. 
Na všech letištích je to vždy také o setkávání pilotů. Vždy se narazí na neuvěřitelné množství známých. Tady druhý z prava vicepresident francouzské asociace. 
Tak tot jsou pánové kanadské lyže s elktrickým zatahováním a letci se chystají na altiport. Takže z nich taháme rozumy. 
Letiště Albertville, naše současná základna. Ještě lyže a jde se na to. 
Ale tedy já sjem si to maloval takto. Přiletět na altiport, vyšlápnout na nejbližší vrchol a sjíždět dolů paradním neposkvrněným sněhem. 
Je sice červen, ale od 2000 metrů jsou Alpy pořád bílé. 
Ledovec Glacier du Tacul a altiport LF7425, Vzletová dráha 1200 metrů dlouhá ve výšce 2250 metrů, naše přistávačka. 
Po přistání ještě netušíme, jak je to s tím sněhem. 
První kolo rolbování startovačky zabralo 3 hodiny, ale bylo to málo. 
Nakonec, co nám tady chybí, stejně jsme na ty skiaply chtěli. 
Tak nic. Vírníky necháváme přikryté nahoře a jdeme dalších několik hodin do civilizace pěšky. 
Mám za sebou první pětistovku schodů a další stejné množství mě čeká. 
Eurocopter AS 350 B3 (přezdívané Veverka. První stroj, který byl schopen přistát na Mount Everestu. My s ním budeme snášet jen naše vírníky do Chamonix. 
Dobře připevnit a jde se na to. 
Hele jak ten vírník krásně vzlétnul.. 
Jsme sice na parkovišti v Chamonix, ale moc to nevypadá na odlet vlastními silami. 
Smutní nosáči. Oba mají zahnuté zobáky, no tak nic čeká nás přes 50 kilometrů dlouhá cesta na heli základnu. 
Cesta z Chaminix do Mantrazu je dlouhá 52 kilometrů. jedeme mimo dálnici opravdu nádhernou přírodou. 
Ještě, že máme náhradní rotory v práci skladem a Maťův syn ihned skočil do auta a okamžitě nám je do Francie přivezl. 
Tak nakonec nás z firmy odsunou, dokončit si montáž na nedaleké parkoviště. Žebřík držíme pevně pod paží, bez něj by se nám rotory montovali nepoměrně hůř. 
Konec dobrý, všechno dobré. Kluci ušatí, už se těším ažř s vámi zase vyrazím na další dobrodružnou cestu.
