Jihoafrické cestování vírníkem a na padáku III.

Část třetí Songimvelo natural reserve Mpumalanga

Ráno mě budí Eugene v 5 hodin. V půl šesté odjíždíme z kempu, abychom před půl sedmou byli ve vzduchu a viděli divoká zvířata v Songimvelo u napajedla. Máme vyřízeno exkluzivní povolení létat po celé chráněné rezervaci nízko a fotit a natáčet. Počasí je fantastické. Po večerní bouřce se vrcholky kopců halí do mlhy, kterou už místy prosvítá ranní africké slunce. Dole v údolí fouká mírný vítr akorát na start. Správce nám na mapě ukazuje, kde bychom mohli objevit velké stádo slonů a Eugene nám dělá bezpečnostní breefing. Poletíme ve dvojicích, a kdyby někdo musel přistát, víme před kterými zvířaty prchnout na stromy a kdy se naopak nehýbat. Také druhý pilot pošle pozici správci a rangeři by nám vyrazili na pomoc. Nejnebezpečnější z afrických BIG 5 (slon, lev, nosorožec, leopard a africký buvol) není paradoxně ani slon ani nosorožec. Je to buvol. Je agresivní a hned útočí. Takže přistát blízko stáda buvolů není vůbec dobrý nápad. Po startu se snažíme napřed objevit stádo 40 slonů, ale park je tak rozlehlý, že nejprve potkáváme žirafy a antilopy. Po další půl hodině letu narazíme na minimálně 100 hlavé stádo zeber, ale sloni nikde. Po hodině létání přistáváme zpátky. Od správců se dovídáme, že sloni prošli plotem a pokračovali směr kukuřičné pole k nejbližší vesnici. To vyplenili a teprve potom byli obyvateli zahnáni zpátky do rezervace. Slyšeli jsme hromadné tlučení lžícemi do prázdných kastrolů. Toto na slony platí. Ploty tam v jejich světě nejsou a takový 4 tunový slon s žádným plotem nemá nejmenší problém. A co teprve když se jich sejde půlka stáda.

A jak vypadá přistání uprostřed údolí a typování směru větru. Vybere se nejlépe vyschlé sloní napajedlo. To je většinou dost velké a poměrně plytké a rovné. Nebo se přistává na vyšlapané okolí kolem plného napjedla. Pilot sebou veze malou dýmovnici, tu vyhodí na zem a má dvě minuty na to vybrat nejvhodnější směr přistání. V okolní buši většinou jde také přistát, ale kvůli ostrým bodlákům a blízko rostlým stromům tu většinou nejde odstartovat.

U napajedla to však vždy sázka do loterie, jestli tam někde neloví lev, nebo jiný masožravec. Většinou se takto v divočině přistává kvůli patrole, nebo práci rangera.

My jsme toto viděli pouze jako ukázku, ale za pár dní se přesuneme do jiného parku a tam si budeme moci přistání a stopování zvěře vyzkoušet na živo.

No a co má společného enduro závod s létáním kolem divoké zvěře? Je to stejně zajímavé.

V pátek před obědem jsme dorazili do prázdného kempu, ale obsadili jsme poslední dvě volné chatky. Trochu divné ne? Všude kolem prázdno. Večer se ale začali sjíždět auta s přívěsy plnými enduro motorek. Desítky, možná i stovky strojů. No a my startujeme v parku na cestu zpátky do kempu. Takové F-light&Go ale bez návratu. A cestou narazíme pod nádhernými kopci na kraji vesnice na louku posetou přívěsy a stany a na startu se tísni desítky strojů. Celkem jich startuje 350, každých 10 sekund vyráží další jezdec a okolní kopce už jsou plné motorek. V nejprudších výjezdech po skalách a úbočími se tvoří zácpy a borci tlačí motorky, až se z nich kouří. Vzpomenu na naše enduro víkendy ve valašských kotárech, ale do některých výjezdů a sjezdů bych si tady netroufl. Takto kolem závodníků kroužíme na padacích a fotíme a natáčíme zajímavé úseky.

Potom prolétáme nádherným údolím řeky s vodopádky a peřejemi, které jsme viděli při našem příletu z vírníku.

Zkouším zastavit čas a zapamatovat si ten nádherný pocit, který má jen pozorovatel z nadhledu.

Zbytek dne do večera se proflákáme v kempu. Já obcházím vracející se motorkáře a sbírám dojmy. No a těším se na večer. Nad kempem se zvedají kopce typu slovenské Križné. No a my s Matúšem vybereme nejvyšší a letíme si na vrcholu přistát. Nádherné pohledy večerní africkou krajinou. Teď jsme v Jihoafrické provincii Mpumalanga, ale cestou sem jsme prolétli Západní a Východní Kapsko, KwaZulu-Natal, Svobodný stát, krátce jsme nakoukli do sousedního království Lesotho a ještě nás čeká nejsevernější provincie Limpopo.

Večerní dokluz do kempu a potlesk po přistání od enduristů, které jsme krátce před dosednutím pobavili pár spirálami a wingovery. No a už je tu tradiční africký šestisetgramový staek dělaný na ohni. Jak jinak přece.

Večer při startu na kopci jsem si zapomněl připnout vysílačku, a protože neměla ani pojistný pásek, vyklouzla mi z přezky a na startu mě opustila. Všiml jsem si toho až ve vzduchu a kvůli stmívaní už jsem se nechtěl vracet. Takže máme dneska ráno jasný cíl cesty. Znovu na vrchol a prohledat start a kus louky pod nim.

Po půl hodině hledání to vzdávám a nazývám tedy neznámý vrcholek v národním parku Overvaal Radio Hill.

Dnes nás ještě čeká přesun na Chimp Eden. Je to letiště mezi městy Nelspruit a Barberton. Tady Je Eugenova základna a Nirvana Country House.

Cestu, která by mohla trvat půlhodinu, natahujeme téměř na dvě hodiny. Vydáváme se podél hor, těsně po hranicích se Svazijskem až na východní hranici s Mozambikem. Tady je letiště Riverside farm. Sem poletíme ještě později a prolétáme si na padacích okrajovou část Krugerova národního parku.

Dnes jen malá ochutnávka, ale pro mě nečekaný zážitek. Už jsem tu byl podél krokodýlí řeky (Krokodil river) několikrát, ale dnešní zážitek je ohromný. Tato řeka je vlastně jižní hranicí Krugerova národního parku. Ten je nejstarší africký park. Byl vyhlášen v roce 1902 a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jižní Afriky. Nese jméno búrského politika Paula Krugera.

Dnes ji prolétáme vírníkem a vidíme stovky hrochů a desítky krokodýlů. To už ale znám. Doposud jsem ale nikdy neviděl hrochy venku z řeky na březích a také malé stáda koupajících se slonů a afrických buvolů. Mám neskutečný zážitek a těším se na to až tu budeme za pár dní létat s padáky.

Ale to už přistáváme na letišti Chimp Eden a čeká mě další nádherné překvapení.

Co je Nirvana Country Lodge? Jaké je to létat nad mraky nebo co nového je na Pyramid Airfield, kde jsem v roce 2010 poprvé létal v JAR?

Facebook
Twitter
LinkedIn