Namíbie je rozlehlá země s nejmenší hustotou obyvatelstva v Africe. Na to přijdete ihned, jak nad touto zemí kousek proletíte. Nedozírné rozlohy bez známek civilizace. No ale než poprvé odstsrtujete, potřebujete povolení na celou trasu. V AIPu jsem se to nikde nedočetl, ale podat letový plán bez tohoto povolení nejde. Naštěstí jeho získání není nijak složité. My jsme jej ale řešili až na celnici. Přijeli jsme totiž jako auta a bez signálu a WiFi nás opět zachránili borci z ABS Jet. Po trochu komplikovaném setkání všech tří strojů ( ale to je na samostatné vyprávění večer u vína ), vyrážíme k druhé největší namibijské atrakci. Tou je podle všech průvodců Fish River Canyon. Největší kaňon v Africe. My jej prolétneme celý a je to zážitek. Když opustíte hory, čeká vás vyprahlá poušť, kam až oko dohlédne. Kromě stád přímorožců a pštrosů nevidíte ze vzduchu živáčka. Naším cílem je dvě hodiny letu vzdálené pobřežní město Luderitz. Z letiště jedeme 10 kilometrů do města. Nocleh a benzin, abychom další dopoledne prolezli zdejší historický skanzen Kolmanskop. Město, které bylo postavené na diamantech – a to doslova. Honosné domy uprostřed jinak nehostinné pouště Namib působily na počátku 20. století jako fata morgana. A vlastně tak vypadají i dnes. Jen už nejsou honosné, ale zchátralé, plné písku a prachu. Jsou připomínkou diamantových časů a také ukázkou toho, jak rychle si poušť dokáže vzít své území zpět. Další den a cesta k známým červeným dunám v Deadvlei. Tady jsem si chtěl zalétat s paramotorem. Ten vezu celou cestu sebou na zadním sedadle. Dříve jsem nejprve letěl a pak řešil dodatečně povolení nebo následky. Proto mám v archivu skvělé vzpomínky (Velká čínská zeď, Nipon báze na Tanegashima, Monument Valley,…). Teď jsem to udělal naopak a zkoušel to na oficiálních místech parku. No a co myslíte?…? Ale večer v kempu a hlavně ranní rozbřesk stojí za to být tady. Dopoledne tedy pokračujeme opět vírníky. A zase téměř 500 kilometrů úžasné liduprázdné krajiny. Od dun, přes poušť, zelené svěží kopce, až po Spitzkoppe. Nádherný žulový útvar přezdívaný Namibijský Matterhorn. My jej několikrát obkroužíme a potom už míříme k našemu dnešnímu cíli, do Hentiesbaai. Tady se k nám okamžitě hlásí místní vírníkář a jdeme spolu na večeři. Při ní nechápavě kroutí hlavou nad naším stylem cestování. Nemáme žádný plán, jenom nápad, kam bychom mohli letět. To se vždy může ještě několikrát změnit cestou. Lutzovi trvalo pochopit naši taktiku několik společných týdnů. A co zítra? Uvidíme co den přinese.
