Už vím o čem Jana mluvila, když jsem si bral na tuto cestu její vírník. Říkala: “dávej bacha, tento fešák ujede jenom 12 kilometrů”. Jde o vůbec první Calidus, který mohl na cestu a byl to prototyp se 400 voltovou zástavbou udělenou podle Formule student klukama z pražské fakulty ČVUT. Několikrát jsem během testů a prvních jízd v roce 2017 vyjel baterku do mrtě a podle autorů zkrátil kapacitu asi na třetinu. No a naše současné Gyromotion stroje ujedou normálně 40 km ( Maťo z toho dokáže vycucat i 52 zdokumentovaných kilometrů). Navíc potom můžete baterku lehce vytáhnout z virniku a za pohodlné madlo ji vzít sebou nabít třeba na hotel protože vypadá jako malý kufřík a kromě větráku nabíječky neruší ani lehké spáče jako jsem já. To madlo jsme vytunili hned poté, co jsme baterky vlekli na Mallorce z letiste na hotel autobusem a přes půl města pěšky a Maťko si se mnou pak nechtěl dát ani pivo. Poprvé jsem ho zažil takto vykostěného. Ale nikdy nevíš, co bude impulzem dalšího vývoje.
No a s tím původním vírníkem létá Jana a na našich spanilých jízdách jsme ji několikrát táhli na laně na místo noclehu. Ale kdo by takovou informaci bral moc vážně?
Až do té doby, než si to zkusí na vlastní kůži. Poprvé jsem dobíjel u kluků v autoservisu. No a včera zase u borce, co montuje brány a ploty. Ten Matúš (Drotár) mi nedá pokoj ani na mém solo výletě. Ale pojďme od začátku.
V Bourgu jsme se s Clodem opravdu svezli a jako vrtulníkovému pilotovi se mu vírník s jeho hravostí opravdu líbil. No a já jsem vyrazil na Loiru, podívat se znovu z výšky na ty zámky. Už jsem tu letěl vírníkem v roce 2016, ale to je cestovatelský pravěk a navíc zapomínám, takže jsem všude poprvé. Je jich podle google map 20, ale zámků v regionu Centre-Val de Loire je evidováno 2500. Takže je z čeho vybírat. Navíc se chci stavit na letišti v Blois. Tady se tradičně první víkend v září koná velká vystava létání. No a podle času ještě alespoň proletět nebo i přistát na letišti v Le Mans. No a zažít alespoň vzdáleně atmosféru tradičního …Gentlemans, start your engines… Zámků jsem nakonec objevil 12 s na Le Mans musím příště. Ale v Blois jsem přistál. Notamy jsem četl, polední pauzu pochopil a vyšlo mi to akorát po opětovném otevření. Polední pauza znamená, že se do rádia mluví jen francouzsky. V provozni době by měli na věži mluvit i anglicky. Taky jsem se dočetl, že jsou dočasně zavřené dvě dráhy. Protože je po okolí po dlouhých deštích dost vody, soudil jsem, že jen asfaltová 12/30 bude v provozu. Nejprve mě překvapily odpovědi na můj přílet pouze francouzsky. Potom, už na finále, anglicky spucung, že nečtu notamy a ať po přistání ihned valím na věz. Beru tedy slivovičku a jdu vyjednávat. Ukázalo se, že ve směru mého příletu je opravdu zavřená asfaltová dráha, protože se na ní ráno něco zaměřovalo. Nakonec jsme si s řídícím pěkně pokecali o létání a dokonce zná naši paramotorovou Nirvanu. Navíc při tankování jsem potkal Frederique a Gerarda. Pár, který má na místním letišti vírníkovou školu. Ale milé pozvání na noc jsem odmítl, protože mám před sebou do cíle ještě víc než 1800 kilometrů a chtělo by to teda popotáhnout. Ale určitě se v budoucnu uvidíme a pozvání příště příjmu. Teď ale chci k moři a ráno se proběhnout po pláži. Je tu mrak malých letišť a já vybírám jedno přímo u moře. A hned najdu u něj benzinku a ubytování. Naštěstí nic neobjednávám. Na to je vždy čas až po přistání. Ve Francii poslední dva týdny hodně pršelo a je tu hodně zaplavených oblastí kolem řek. No a už při příletu k letišti La Tranche sur Mer to vypadalo všude kolem podezřele zaplaveně. Všude vody, jako by tu někde Noe parkoval svou archu. Ale nutně potřebuji čůrat a plocha vypadá, že je na vyvýšenině, tak to risknu. Blbost. Málem jsem to tady utopil. A navíc naprosto neobvykle je tu zamčená závora. Takže varianta brod, že pokud to nebude ono, odstartuji z nějaké zpevněné cesty, ta padá. Navíc pomalu padá také soumrak. Naštěstí se podaří na podmáčené dráze vzlétnout a já už tedy spěchám na 15 minut vzdálené LFFK Fontenay de Comte. Už těsně před občanským soumrakem přistávám v pořadí 3 na suchou asfaltovou dráhu a jedu za klukama pokecat k hangáru. Hledí na můj stroj a nevěří, že opravdu mohu na cestu. Nakonec se jdou podívat až k bráně, jak to v noci se světly jede. Sice machruju, ale zase dojde na Janina slova. Ráno jsem ujel přes 10 kilometru z ubytování na benzinku a na letiště. No a teď je to k hotelu 5 km. Je pátek večer a všechny firmy po okolí mají zhasnuto a zamčeno. Už se vidím, jak to tlačím nočním městem. Ale tady u malé firmičky stojí auto a vevnitř se trochu svítí. Klepu a zvoním a za chvíli mi opravdu borec otvírá. Anglicky? Ne. Nevadí, mám překladač. Paráda. Tradiční postup. Zatímco nabíjím, piju kafe a kecáme. On se živí stavbou plotů a bran, které vozí z Portugalska. Firma je asi 50 km od mé cílové destinace. Navíc s Matúšem, který všude kam přiletíme ploty a brány fotí, už mi toto téma není cizí. No a pak vírník, filmy a už plánujeme, kam se v okolí spolu s Damienem zítra ze vzduchu podíváme. Pak mě nenechá jet na jednokolce, ale bere mě autem a ukáže mi cestou nejbližší benzinku a bezva restauraci. Tam si večer dám steak a víno a už se zase těším na zítřek…..
Ráno jedu nejprve natankovat a hlavně umýt vírník. Po včerejším přistání na podmáčené dráze je jako prase. Fuj. Potom už se konečně jdeme proletět s Damiem. Provede mě po celém okolí. Paráda. Ale pokud chci ještě dnes někam doletět, musím už frčet. Nejprve na Dune de Pyla. Už jsem tu kdysi byl autem s padákama. Ale nelétali jsme a jen jsme si na největší evropskou dunu vylezli. Dnes mám pro změnu pohled ze vzduchu. Je tu docela dost lidí, ale žádný padák 
, jen turisté. Tak dotankovat a hurá do Španělska.
Na další zastávce už jsem nenechal s dobíjením nic náhodě a vybral jsem benzinku u supermarketu. Vedle je nabíječka pro elektromobily. Je na ní zásuvka na 220, ale vypnutá. Stejně jsem svým příjezdem vzbudil takovou pozornost, že za chvíli přijde i šéf ze supermarketu, který má od všeho klíče a zásuvku mi zprovozní. Mám alespoň půl hodiny čas, tak jdu koupit jablka a vodu do supermarketu. Zároveň si koupím malou odměnu. Mentolovou čokoládu, kterou se chystám celou sežrat při přeletu španělské hranice v Pyrenejích. Na letiste mě doprovází několik zvědavců, aby se podívali, jak budu vzlétat. Rozdávám totiž nálepky, kde je link na YouTube kanál s Ufouny a mladší na to hned kliknou a okamžitě mají spoustu otázek. Kdybych uměl francouzsky, strávil bych tu cele odpoledne. Angličtina naštěstí dost eliminuje okruh diskutujících.
Takže za necelou hodinku jsem ve vzduchu a vezu si kromě plných nádrží ještě kanystr na dolití. Cílem je dnes odpoledne letět až do setmění a nechci v kopcích řešit nedostatek benzinu. Snad to bude kde dolít. Už aby byly hranice. Po dvou dnech jablek a vody se těším na tu čokoládu. Byla výborná.
No a teď nějaké letiste tady v kopečcích. Nic na mapě není. Na první ploše (Dima 410 m) se pasou koně. Druhá Zalla má mít dokonce 580 metrů. Ale vede do lesa s uprostřed je ohrada, takže taky nic. Ještě se dívám na fotku heliportu Medina de Pomar a to vypadá jako super dlouhá plocha. Taky že je a já se alespoň trochu protáhnu a doleju benzin z kanystru do nádrže. Tak a teď konečně na pobřeží. Nádhera. Se zapadajícím sluncem parádní pohledy a také to frčí. Letím pořád 200, protože benzinu mám dost a spíš mě bude limitovát světlo. Vybírám si jako cílovou destinaci hezké letiště LEMR La Morgal u Ovieda. A dělám dobře. Je to centrum dění. Přede mnou přistává helikoptéra policie. A v areálu letiste je velodrom, softbalové hřiště, golf, motokárová dráha a největší atrakci je muzeum Fernanda Alonsa. Jak píše Wikipedia: Fernando Alonso Díaz je španělský automobilový závodník, pilot Formule 1, dvojnásobný mistr světa z let 2005 a 2006. Žije v rodném Oviedu, kam se vrátil v zimě roku 2010 ze švýcarského Lugana, aby byl blíže rodině a přátelům. Tento přesun ho ovšem přišel na daních na 50 mil. liber. Tak zítra je neděle, tak toto si nemohu nechat ujít. Taky se projedu na motokáře. Hurá, už ať je zítra …
Už vím o čem Jana mluvila, když jsem si bral na tuto cestu její vírník. Říkala: “dávej bacha, tento fešák ujede jenom 12 kilometrů”. Jde o vůbec první Calidus, který mohl na cestu a byl to prototyp se 400 voltovou zástavbou udělenou podle Formule student klukama z pražské fakulty ČVUT. Několikrát jsem během testů a prvních jízd v roce 2017 vyjel baterku do mrtě a podle autorů zkrátil kapacitu asi na třetinu. No a naše současné Gyromotion stroje ujedou normálně 40 km ( Maťo z toho dokáže vycucat i 52 zdokumentovaných kilometrů). Navíc potom můžete baterku lehce vytáhnout z virniku a za pohodlné madlo ji vzít sebou nabít třeba na hotel protože vypadá jako malý kufřík a kromě větráku nabíječky neruší ani lehké spáče jako jsem já. To madlo jsme vytunili hned poté, co jsme baterky vlekli na Mallorce z letiste na hotel autobusem a přes půl města pěšky a Maťko si se mnou pak nechtěl dát ani pivo. Poprvé jsem ho zažil takto vykostěného. Ale nikdy nevíš, co bude impulzem dalšího vývoje.
No a s tím původním vírníkem létá Jana a na našich spanilých jízdách jsme ji několikrát táhli na laně na místo noclehu. Ale kdo by takovou informaci bral moc vážně?
Až do té doby, než si to zkusí na vlastní kůži. Poprvé jsem dobíjel u kluků v autoservisu. No a včera zase u borce, co montuje brány a ploty. Ten Matúš (Drotár) mi nedá pokoj ani na mém solo výletě. Ale pojďme od začátku.
V Bourgu jsme se s Clodem opravdu svezli a jako vrtulníkovému pilotovi se mu vírník s jeho hravostí opravdu líbil. No a já jsem vyrazil na Loiru, podívat se znovu z výšky na ty zámky. Už jsem tu letěl vírníkem v roce 2016, ale to je cestovatelský pravěk a navíc zapomínám, takže jsem všude poprvé. Je jich podle google map 20, ale zámků v regionu Centre-Val de Loire je evidováno 2500. Takže je z čeho vybírat. Navíc se chci stavit na letišti v Blois. Tady se tradičně první víkend v září koná velká vystava létání. No a podle času ještě alespoň proletět nebo i přistát na letišti v Le Mans. No a zažít alespoň vzdáleně atmosféru tradičního …Gentlemans, start your engines… Zámků jsem nakonec objevil 12 s na Le Mans musím příště. Ale v Blois jsem přistál. Notamy jsem četl, polední pauzu pochopil a vyšlo mi to akorát po opětovném otevření. Polední pauza znamená, že se do rádia mluví jen francouzsky. V provozni době by měli na věži mluvit i anglicky. Taky jsem se dočetl, že jsou dočasně zavřené dvě dráhy. Protože je po okolí po dlouhých deštích dost vody, soudil jsem, že jen asfaltová 12/30 bude v provozu. Nejprve mě překvapily odpovědi na můj přílet pouze francouzsky. Potom, už na finále, anglicky spucung, že nečtu notamy a ať po přistání ihned valím na věz. Beru tedy slivovičku a jdu vyjednávat. Ukázalo se, že ve směru mého příletu je opravdu zavřená asfaltová dráha, protože se na ní ráno něco zaměřovalo. Nakonec jsme si s řídícím pěkně pokecali o létání a dokonce zná naši paramotorovou Nirvanu. Navíc při tankování jsem potkal Frederique a Gerarda. Pár, který má na místním letišti vírníkovou školu. Ale milé pozvání na noc jsem odmítl, protože mám před sebou do cíle ještě víc než 1800 kilometrů a chtělo by to teda popotáhnout. Ale určitě se v budoucnu uvidíme a pozvání příště příjmu. Teď ale chci k moři a ráno se proběhnout po pláži. Je tu mrak malých letišť a já vybírám jedno přímo u moře. A hned najdu u něj benzinku a ubytování. Naštěstí nic neobjednávám. Na to je vždy čas až po přistání. Ve Francii poslední dva týdny hodně pršelo a je tu hodně zaplavených oblastí kolem řek. No a už při příletu k letišti La Tranche sur Mer to vypadalo všude kolem podezřele zaplaveně. Všude vody, jako by tu někde Noe parkoval svou archu. Ale nutně potřebuji čůrat a plocha vypadá, že je na vyvýšenině, tak to risknu. Blbost. Málem jsem to tady utopil. A navíc naprosto neobvykle je tu zamčená závora. Takže varianta brod, že pokud to nebude ono, odstartuji z nějaké zpevněné cesty, ta padá. Navíc pomalu padá také soumrak. Naštěstí se podaří na podmáčené dráze vzlétnout a já už tedy spěchám na 15 minut vzdálené LFFK Fontenay de Comte. Už těsně před občanským soumrakem přistávám v pořadí 3 na suchou asfaltovou dráhu a jedu za klukama pokecat k hangáru. Hledí na můj stroj a nevěří, že opravdu mohu na cestu. Nakonec se jdou podívat až k bráně, jak to v noci se světly jede. Sice machruju, ale zase dojde na Janina slova. Ráno jsem ujel přes 10 kilometru z ubytování na benzinku a na letiště. No a teď je to k hotelu 5 km. Je pátek večer a všechny firmy po okolí mají zhasnuto a zamčeno. Už se vidím, jak to tlačím nočním městem. Ale tady u malé firmičky stojí auto a vevnitř se trochu svítí. Klepu a zvoním a za chvíli mi opravdu borec otvírá. Anglicky? Ne. Nevadí, mám překladač. Paráda. Tradiční postup. Zatímco nabíjím, piju kafe a kecáme. On se živí stavbou plotů a bran, které vozí z Portugalska. Firma je asi 50 km od mé cílové destinace. Navíc s Matúšem, který všude kam přiletíme ploty a brány fotí, už mi toto téma není cizí. No a pak vírník, filmy a už plánujeme, kam se v okolí spolu s Damienem zítra ze vzduchu podíváme. Pak mě nenechá jet na jednokolce, ale bere mě autem a ukáže mi cestou nejbližší benzinku a bezva restauraci. Tam si večer dám steak a víno a už se zase těším na zítřek…..
Ráno jedu nejprve natankovat a hlavně umýt vírník. Po včerejším přistání na podmáčené dráze je jako prase. Fuj. Potom už se konečně jdeme proletět s Damiem. Provede mě po celém okolí. Paráda. Ale pokud chci ještě dnes někam doletět, musím už frčet. Nejprve na Dune de Pyla. Už jsem tu kdysi byl autem s padákama. Ale nelétali jsme a jen jsme si na největší evropskou dunu vylezli. Dnes mám pro změnu pohled ze vzduchu. Je tu docela dost lidí, ale žádný padák , jen turisté. Tak dotankovat a hurá do Španělska.
Na další zastávce už jsem nenechal s dobíjením nic náhodě a vybral jsem benzinku u supermarketu. Vedle je nabíječka pro elektromobily. Je na ní zásuvka na 220, ale vypnutá. Stejně jsem svým příjezdem vzbudil takovou pozornost, že za chvíli přijde i šéf ze supermarketu, který má od všeho klíče a zásuvku mi zprovozní. Mám alespoň půl hodiny čas, tak jdu koupit jablka a vodu do supermarketu. Zároveň si koupím malou odměnu. Mentolovou čokoládu, kterou se chystám celou sežrat při přeletu španělské hranice v Pyrenejích. Na letiste mě doprovází několik zvědavců, aby se podívali, jak budu vzlétat. Rozdávám totiž nálepky, kde je link na YouTube kanál s Ufouny a mladší na to hned kliknou a okamžitě mají spoustu otázek. Kdybych uměl francouzsky, strávil bych tu cele odpoledne. Angličtina naštěstí dost eliminuje okruh diskutujících.
Takže za necelou hodinku jsem ve vzduchu a vezu si kromě plných nádrží ještě kanystr na dolití. Cílem je dnes odpoledne letět až do setmění a nechci v kopcích řešit nedostatek benzinu. Snad to bude kde dolít. Už aby byly hranice. Po dvou dnech jablek a vody se těším na tu čokoládu. Byla výborná.
No a teď nějaké letiste tady v kopečcích. Nic na mapě není. Na první ploše (Dima 410 m) se pasou koně. Druhá Zalla má mít dokonce 580 metrů. Ale vede do lesa s uprostřed je ohrada, takže taky nic. Ještě se dívám na fotku heliportu Medina de Pomar a to vypadá jako super dlouhá plocha. Taky že je a já se alespoň trochu protáhnu a doleju benzin z kanystru do nádrže. Tak a teď konečně na pobřeží. Nádhera. Se zapadajícím sluncem parádní pohledy a také to frčí. Letím pořád 200, protože benzinu mám dost a spíš mě bude limitovát světlo. Vybírám si jako cílovou destinaci hezké letiště LEMR La Morgal u Ovieda. A dělám dobře. Je to centrum dění. Přede mnou přistává helikoptéra policie. A v areálu letiste je velodrom, softbalové hřiště, golf, motokárová dráha a největší atrakci je muzeum Fernanda Alonsa. Jak píše Wikipedia: Fernando Alonso Díaz je španělský automobilový závodník, pilot Formule 1, dvojnásobný mistr světa z let 2005 a 2006. Žije v rodném Oviedu, kam se vrátil v zimě roku 2010 ze švýcarského Lugana, aby byl blíže rodině a přátelům. Tento přesun ho ovšem přišel na daních na 50 mil. liber. Tak zítra je neděle, tak toto si nemohu nechat ujít. Taky se projedu na motokáře. Hurá, už ať je zítra …
