Vírníkem na maraton na Mallorku

Víte, co všechno o vás ví váš telefon? A co si do něj všechno značíte a okamžitě zapomenete? To zjistíte například jako já, až vám uletí z okna vírníku při focení nad fantastickou scenérií francouzské riviéry. Měl jsem napsanou skoro celou reportáž den za dnem až po cestu návratu a během vteřiny je vše fuč.

Tak tedy znovu a lépe. Všechno začalo loni v únoru při maratonu v Neapoli. Při závěrečné party na terase hotelu se rozhodlo o maratonu letos v říjnu na Mallorce. Samozřejmě jsem se přihlásil, no a okamžitě při návratu domů na to pod dojmem nových cest a událostí tak trochu pozapomněl.

Proto mě před dvěma týdny překvapil telefonát od Markéty (společně s Bobem trenérky a organizátorky této akce), jestli tedy chci to ubytování na společném hotelu. Společně s ostatními 35 účastníky z řad zlínských běžců. Tak tedy rychle začít organizovat naši letecko- běžeckou část. No ale na otázku, kdo poletí, se ozývali pochopitelné argumenty. Je to móóóc daleko, je to hróózně přes moře. No ale taky to bylo moc brzy po skupinovém výletu do Itálie. Ovšem Matúš je jistota. Ačkoliv s námi neběhá, dal se na dálkové plavání a Mallorka se mu bude hodit do tréninkového deníku. Španělsko je jednou z mála zemí, kde potřebujeme pro let povolení. Proto ubytování nepotvrzuji. Známe úřední maňána… Avšak týden před odletem (v pátek) dostanu obě povolení mailem a tak tedy můžeme začít plánovat trasu. Počasí neřeším, to bude….

V neděli v noci procházím seznam co zařídit, a ještě je potřeba se registrovat do závodu. To chci udělat na webu v pondělí v 1:30. Registrace je však ukončena v neděli ve 23:59. Sákriš. Už se vidím, jak běžím s namalovaným číslem mimo pořadí a píšu tento nápad do skupiny běžců. Ještě v noci dostanu dobrý tip na Jolanu, která nemůže na poslední chvíli letět a má registraci. Proč ne? Takže maraton, ženy do 40 let a triko velikost S. Znáte ten vtip Vysoké Tatry..?..? Myslím, že eska s břichem nemají, ale jinak to teda BERU Jolčo.

Tak už nic nebrání ve středu přespat na letišti a ve čtvrtek brzy ráno vyrazit. Od nás na jih je škaredě a jedna fronta za druhou a takto má být i celý zbytek týdne tady. Stejně jako loni v tuto dobu, tedy letíme do Francie přes Německo, to znamená tankování v Hosíně. Volám cestou Blance (šéfová na letišti) a zapomenu se zeptat, jestli je vidět špička kostela od věže. Pokud by nebyla, není letovo. My ale máme štěstí a za Železnou Rudou už se dostáváme i mimo nízké mraky a od teď už nás bude doprovázet hlavně sluníčko. A většinu cesty i vítr do zad. Za 4 hodiny jsme pohodlně ve Francii v Belfortu (LFGG). Tady už máme tankování a cestu na benzinku zmáknutou, takže ještě popoletíme k Lionu na hezké (ale prázdné) letiště mezi Feurs a Chambeon LFLZ. V Chambeon se ubytujeme. Jako obvykle nám to zajistí strýček booking. Při výběru hraje hlavní roli, jestli je u penzionu parkoviště pro vírníky a výhoda, pokud se dají nabíjet baterky na pojezd někde v suterénu a nemusíme nechat hučet nabíječky v pokoji. Jak budeme spát my, není tak podstatný parametr. Pokud není na výběr, snášíme s Matúšem i manželskou postel. Tady to ale dovedli k dokonalosti. Úzká postel s jednou přikrývkou (Slávek Janoušek slovy písně Byla to jízda“ spát na motorku tomu říkali“) ještě vylepšená o sprchu za prosklenou stěnou přímo naproti postele. Jinak v dědině chcípl pes a jediná restaurace je tady společná s obchůdkem, kterému šéfuje docela prima borec. K ginu s tonikem (zasloužený po celém dni a osmi hodinách ve vzduchu) nám nakrájí klobásu. A když vidí, jak do nás vpadla, nabízí v zadní malé restauraci večeři speciálně pro nás. Už vím, co jsou to lukulské hody. Po několika chodech a před závěrečným zákusečkem výborná láhev červeného vína jeho dvorního dodavatele. Spokojení se odkutálíme do postele.

Mě ale tedy trochu tíží svědomí a tak jdu ráno s čelovkou uběhnout denní dávku. Potom už směr Španělsko. Nádherné hory směrem k Marseille, za nimi ufoukané Pyreneje a pro přistání volíme malé a neznáme Viladamat LE239. Jaké překvapení, když tu vládne čilý provoz a majitel nás zve donahlédnout do svého hangáru. Je to pětasedmdesátiletý hračička a my hledíme jako čerstvě vyoraná myš. Několik motorových rogal, jeden Eurostar z Kunovic, dva vírníky, motorky na cestu i několik endur a ostrá bugina. To jsou jenom hračky, které ukrývá jeho hangár, A to má ještě garáž, u vlastní nedaleké autokrosové trati. Prostě bomba. My tady jedeme do města natankovat a vydáváme se přes moře na 250 kilometrů dlouhý přelet. Oblékáme vesty a prvních patnáct minut zažíváme trochu zvláštní pocit letu nad prázdným mořem. Potom si pouštím muziku a za půl hodiny už není vidět nic než voda. Kvůli oparu se nám břehy Mallorky objevují až 50 kilometrů před příletem a my tedy prolétáme celé západní pobřeží a kocháme se masivem hor, padajícím kolmo do moře. Tato část je skoro neosídlená a musí být nádhernou zašívárnou, pokud sem připlujete na lodi a zakotvíte v některé z nádherných zátok. Pod vedením řídícího z Palma přistáváme na letišti LESB Son Bonet. Dopředu jsme volali a známe podmínky, takže vlídné zacházení a instantní podmínky většího letiště s ostrahou. Kde máte vesty, takto po ploše k vírníkům nemůžete… No ale my máme záchranné vodní a ty jsou také signální. Tak z nich vytahujeme CO2 bombičky a hrdě pochodujeme v nich.

Na Mallorce je několik dalších travnatých, nebo spíše kamenitých letišť, které můžeme využít, pokud bychom nechtěli být v těsném sousedství Palmy. Na jedno z nich LEIS Binissalem letíme tankovat a potkáme majitele. Okamžitě nás zahrne informacemi a nabízí tankování nebo dovoz benzínu a ostatní služby. Prostě paráda. Dnes jedeme tankovat do města. Jako obvykle na nás nevěřícně hledí nejen piloti, ale hlavně cestou normální řidiči. Napříště (hlavně z časových důvodů) využíváme tankování z kanystrů na letišti. Další, pro nás vhodné letiště je LE361 Son Alberti. Nedaleko od moře a penzion mezi vinicemi pár kilometrů odtud a pláže v tuto dobu bez lidí. Tak tady bych to viděl, pokud vaším cílem není maraton v centru hlavního města Palmy. V sobotu se jdeme s Matúšem proletět po ostrově a prozkoumat okolní hory a blízké pláže. Vezu si sebou kabrio kabinu a když už se s ní vláčím, měl bych ji také namontovat a užít si létání v otevřeném vírníku. Je to paráda a motorka ve vzduchu. Ale když to rozletím nad 160 km/h, prolétne kolem mě ven čepice a ještě nějaký jiný kus vzadu pod sedadlem zapomenutého doplňku. Tak to je zase tedy nevýhoda, ale jinak si libuji v nádherných pohledech a fotím a točím si hory a pláže.

Nemohu napsat, že na běhy se přihlašuji jen proto, abych měl záminku někam letět. Ale kromě party běžců je to víceméně pravda. Proto ani výsledky a časy nejsou pro mě nijak důležité. Tak si ten běh podél přístavu a také centrem města hlavně užívám. Odpoledne po běhu se chystám proletět znovu a navrhuji, že vezmu někoho z běžecké skupinky sebou. Bob to ihned vyhlásí veřejně a ještě to okoření o nutnost zlepšeného osobáku. Netušili byste, kolik nových osobáků padlo. Beru první tři (překvapivě holky) a jedem na letiště s tím, že další za námi přijedou později. No ale než se podá plánek, vykomunikuje odlet z CTR a vše připraví, tak to začíná být závod o čas zase pro mě. Takže ze slibované ukázky všem rekordmanům jsou tři výlety na různá místa do hor a na pobřeží a následné dotankování opět v Binissalemu. Odsud už musím dost spěchat, protože letiště Son Bonet se zavírá v 18:45 a pozdější přílet není možný. Upozorňuje mě na to nejen řídící z Palma approach (který nás dnes řídí a protože mě vidí na radaru, nepouští mě ani o kousek blíže k centru města, kde jsme chtěli vidět hrad a katedrálu), ale také mě volá na mobil správce letiště v Son Bonet. Přistávám přesně ve 45 minutě. Později se dovídám, že už minutu poté by mě řídící vedl na LEPA (mezinárodní letiště v Palma de Mallorca) a to bych se za přistávací poplatky, handling a stání do dalšího dne pěkně prohnul.

Jinak to byly moc hezké dny na tomto španělském ostrově, ale my už zase frčíme dále. Přes moře je to už známá brnkačka a jsme zpátky na pevnině nedaleko Barcelony. Tentokrát letiště LE231 Palafolls. Jedeme natankovat do města a dáváme si pohodové kafíčko u školního hřiště. Děti jsou zvídavé, a kromě nápadu houpat se na směrovce, bavíme se jejich průzkumem našich strojů. Nádherný let pobřežím Španělska a francouzskou riviérou mi kazí jen okamžik kdy Maťovi hlásím že tady jsem ztratil telefon. On se ptá kdy už jsem tu byl. Právě že nikdy a mobil jsem ztratil zrovna teď. Fotil jsem hezký přístav a když jsem jej míjel, všiml jsem si obdoby leteckých vesnic. Domy a u každého garáž nebo přístřešek pro loď celé protkané kanály spojenými s mořem. Tak to chci vyfotit, vykloním telefon zpátky za sebe….. a v tom mi přestala hrát muzika ve sluchátkách…..

Nocujeme na známém plachtařském letišti LFMF Fayence a odtud tedy už podává letové plánky Matúš. Mě s mobilem opustily také všechny fotky, které jsem od ledna tak trochu nezálohoval. Ale jinak jsem si na ten klid a pohodu zvykl rychle. Itálii tentokrat netypicky přelétáme nikoliv po horách, ale rovinou a Rakousko až na Slovensko hezky utíká. Tak jsme odpoledne doma.

Byl to moc hezký výlet. Když o něm vyprávím Honzovi, kterého chci navštívit, ale je zrovna ve svém zimovišti na Kanárských ostrovech a on mě pozve na Lanzarote na kafe…..

My jsme celkem ulétli více, než 4000 Km a zabralo nám to lehce přes 30 hodin.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•