Vírníky kolem Evropy

Podzim, září zejména, je jako stvořené pro výlety. Je po sezóně, stále ještě dlouhé dny, ubytovacích kapacit hodně a počasí pěkně drží. Využili jsme tedy nádherné dny a vydali se na desetidenní cestu kolem Evropy. Musím konstatovat, že výlet byl dlouhodobě plánován, už od loňského leteckého výletu vírníky do Chorvatska. Tenkrát to spískal kamarád a pilot Bruno, který prohlásil jednoho pozdního večera, již lehce ovíněn, že příště poletíme k němu do Španělska. Tam že má nemovitost k ubytování a bude to perfektní a vůbec. Kupodivu si vše pamatoval i následujícího rána a mně nezbylo než slíbit, že zařídím Španělsko. Kvůli silné byrokracii se to nepovedlo úplně pro všechny, a tak jsme vzali zavděk „pouze“ cestou okolo Evropy bez Španělska. Bruno utřel trochu slzu, ale v průběhu cesty nelitoval.

Trasu jsme vzali podle principu klasiků „cesta je cíl“, tzn., že každý den uletíme maximálně cca 600 km s jedním mezipřistáním pro odpočinek a tankování. Na konci dne finální přistání, dotankování, obhlídka okolí, přeprava do hotelu, odpočinek, pokec večer s místními nebo výlet a další den pohodová snídaně a prohlídka neznámých krajin ze vzduchu. Největší strach jsem měl z kombinace letiště, kde nás přijmou, dostupné palivo, anglicky nebo německy hovořící Francouz nebo Ital, odvoz 14 osob a ubytování tohoto počtu lidí. To vše zajišťováno ze dne na den kvůli počasí. Díky trapně stálým slunečným dnům a posezónnímu termínu ale vše klapalo skvěle.

Je námětem na velmi dlouhý článek popsat řadu zážitků z každého dne. Už začátek prověřil psychiku pilotů, když se nám nepodařilo přiletět do Erpužic díky nízké oblačnosti. Skončili jsme v Klatovech, kde nás dotankovali a dovezli i první příděl pizz. Po vylepšení počasí jsme se zvedli a hurá do Speyeru. Velké letiště a okruh nad klikatícím se Rýnem a nad městem. Jaká to změna oproti pohodlnému Přerovu s velkými plochami pro nouzové přistání okolo. Řídící dostal hlášení včetně počtu letadel a s naprostým klidem nás nechal včlenit do polohy po větru mezi dva stroje na okruhu. To ještě netušil, jak jsme dlouzí po seřazení. Všechno ale klaplo v klidu a toho dne se nám podařilo naplnit ještě i nádrže. Ubytování v Hockenheimu u závodního okruhu F1 bylo luxusní včetně snídaně.

Následující den jsme se rozhodli navštívit muzeum u letiště, které nás zlákalo dopravním Boeingem vystaveným několik desítek metrů nad zemí. Nádherná expozice stovek letadel, závodních aut, lokomotiv, raketoplánu Buran a desítek lodí v nás zanechala skvělý dojem.

Odpoledne odlet do Verdunu a přijetí na prvním francouzském letišti. Domluva rukama nohama, protože nikdo z nás francouzsky neuměl a místní zase kontrovali znalostí tří jazyků (rodná řeč, nahlas a potichu). Nicméně piloti se domluví rychle, protože mají stejné potřeby na celém světě…. Napříště už stačil telefonát čerpadláři dlouhý tři slova: „AVGAS – oui?“ – „Oui.“ A je vše jasné.

Super večeře v restauraci „all you can eat“ a ráno v kontrastu s tím fronta důchodců na snídani. Přes tyto úvodní „potíže“ jsme se zvedli do vzduchu na prohlídku bojišť první světové války. Aby historie nebylo dost, mezipřistáli jsme v Orleansu, odkud byl již jen kousek na zámky na Loiře. Trochu kličkovaná mezi atomovými elektrárnami, které někteří z nás chtěli navštívit. Přistání na nádvoří nebo parkovišti by ochranku docela jistě zvedlo ze židlí . A bez pilotních průkazů se těžko pokračuje dále…

Kolem Le Mans do Caen už to bylo jen asi 200 km a všichni byli natěšení na třetí etapu historie – vyloďovací pláže v Normandii. Ty nás čekaly následující den a přes úvodních několik mráčků jsme pořídili úžasné fotografie. Koneckonců ani ocelové světlo na fotkách není na tomto místě od věci. Moře lákalo ke vzdálení se od břehů, ale formace byla naštěstí jakž takž zachována. Pláže jsme proletěli všechny – Sword, Juno, Gold, Omaha i Utah – a udělali si představu o probíhajících událostech. No a aby historie nebylo málo, vzali jsme cestou i menhiry v Carnacu. Foukalo docela silně od moře a tzv. „na komoru“, takže jsme mohli letět rychlostí vůči zemi asi 40 km/hodinu a kamenná pole pomalu defilovala pod námi. Otočka o 180 a hurá na pobřeží. Otevřel se nám neskutečný pohled na stovky ostrovů a ostrůvků se zpěněnými brázdami za motorovými jachtami a s bílými odrazy od plachet místních námořníků. Spouště cvakaly a karty se plnily kýčovitými obrázky…

La Rochelle je hezké město, což potvrdí každý, kdo tam byl. Dostřílet se telefonem na místní letiště přes pět zveřejněných telefonních čísel ani opakovaně nešlo, takže jsme to s palivem trochu riskli. A ani místní nevěděli, jestli nás ráno natankují, . Pizza na večeři nám významně vylepšila náladu a ranní prohlídka města také. A palivo bylo.

Mezipřistání na letišti v Brive (tak trochu mezi lesy, ale dráha dlouhá i pro Ryanair), doplnění AVGASu do nádrží a občerstvení do žaludků. Tři krásná mladá děvčata jako z pohádky nás doprovázela zpět na plochu, abychom prý dobře trefili. Start a po asi hodině letu jsme se ocitli u CTR Carcassone. „Bez známého provozu“, hlásil řídící, a tak jsme se dovolili o průlet kolem hradeb tohoto úžasného města. V zapadajícím slunci a měkkém světle jsme se seřadili a defilovali z jižní strany. Letiště na dohled (leč bez paliva ) a odměna řídícímu nízkým průletem. Jeho nadšený hlas („Guys, your machines are really beutifull, many, many thanks for low pass“). Kdy taky uvidí takovou spoustu vírníků v lajně za sebou, že. Přistání v nedalekém Perpignanu proběhlo jako obvykle bez problémů, byť tankování už bylo za tmy. Letištní ochranka nám zatkla jedinou kolegyňku, která se zapomněla a trochu se mezitím prošla po taxi . No, je třeba prověřit bdělost francouzských strážců. Žádná lapálie z toho nebyla a my jsme mohli skončit všichni v hospodě na pivu a jídle…

Ráno lehká nepříjemnost s několika zdlouhavými bezpečnostními procedurami a opravdu vysokými poplatky za přistání. Honem do strojů a hurá směr Cannes. Když už jsme stáli na vyčkávacím místě před ranvejí, zastavila nás věž pro jistotu dvakrát opakovaným hlášením. Po naší odpovědi „Holding position, traffic in sight“ kousíček před námi přistál dopravní Boeing. Pohled k nezaplacení, který se podařil včetně čekající řady vírníků kolegovi Milanovi natočit na video. Ranvej ještě nevychladla a my jsme se seřadili ke startu. Po odlepení trochu boj s protivětrem 10-15m/s skoro celou cestu a časově nejdelší přelet vůbec. Přistání na trávě a kamení na letišti u měkce a malebně znějícího názvu městečka Fayence. Krásné dva taxíky do Cannes a zasloužený den odpočinku u moře. 27 stupňů, volné pláže a sluníčko z nás vytáhly únavu. Večer nás navštívil i Petr Bold (čerstvý majitel vírníku Cavalon), který shodou okolností tou dobou pobýval poblíž a dal s námi nějaké to pivko a jiné pochutiny. Další den jsme se mu odměnili průletem nad jeho hlavou v Monaku směrem Itálie. Nevím, jak to v Cremoně dělají, ale v místní letištní restauraci nás vítaly tři hezké Italky. Udělaly nám luxusní teplé sendviče a pokračovaly v místní mimořádné události – rozbíjení střádacího prasátka. Nevím, co si za úspory koupí, sloupečky mincí byly hodně vysoké. Lehký odpočinek a vzhůru k Benátkám. Nad nádherným pobřežím nás doletěl Pavel, který byl prověřit svého italského dodavatele, a tak jsme se mohli kochat opět v osmi vírnících krásným pohledem na Benátky za světla zapadajícího slunce.

Majitel travnatého letiště Caorle, Maoro, nás po přistání osobně natankoval a domluvil i taxi. Domněle zabukovaný hotel Austria se tvářil, že o nás nic neví. Bodejď by věděl, když se mi trochu popletla písmena. V hotelu Astoria o dvě stě metrů dále už se nedivili a po spánku, luxusní snídani a fotovýletu nad pláží jsme odstartovali směr Slovinsko. CTR Terstu bylo bez provozu a pod několika mraky jsme se dostali na plochu Novi Lazi. Kamarádi Tomaž s Robertem a přáteli nás již znali od loňska, nebyl tedy s ničím problém. Ani s předanou slivovicí, kterou ocenili slovy, že obdivují, když nám vydržela až na konec cesty. Pro trochu krátkou letištní plochu jsme z bezpečnostních důvodů nazítří naložili pasažéry na letišti kousek vedle a hurá směr Balaton. Dlouhá a široká maďarská rovina nás provázela až na Slovensko kolem Sence. Trocha kopečků a domovské přerovské letiště na dohled. Ze samé radosti šťastného návratu ještě nezapomenout uzavřít letový plánek. Pořádně umýt vírníky po deseti dnech skotačení a začít raději postupně zatěžovat dokonale vymetenou hlavu.

Trochu čísel z cesty na závěr:
  • 14 pilotů (z toho 1 skoropilotka…);
  • 8 vírníků (7xCalidus, 1xCavalon);
  • 4655km ve vzduchu;
  • 8 proletěných zemí;
  • 16 letišť;
  • 37,5 letových hodin pro každou posádku;
  • 10 slunečných dnů;
  • 128 snězených pizz;
  • 11655 fotek;

A asi nejvíce řeknou snímky, které naleznete zde:

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn